Jak se žádá o ruku v Jalubí

„Můžu se stavit?“ zaznělo z mého telefonu jedno odpoledne a tahle Vaškova otázka odstartovala focení, na jaké jen tak nezapomenu! O deset minut později jsme se už bavili u mě na bytě a nic mě nemohlo nadchnout víc, než když mě poprosil, abych TAJNĚ vyfotil, jak jeho životní láska, Andrejka, odpovídá na mnohem, MNOHEM důležitější otázku!

Focení zásnub! Konečně! Konečně to přišlo, letělo mi hlavou! O něčem podobném totiž spousta fotografů jenom sní, a i když jsem měl výzvu k focení zásnub na svých webovkách už hodně dlouho, zatím se nikdo neozval. Až teď! 

                                              Příprava místa

  Uplynulo čtrnáct dní, venku se oteplilo a my si s Vaškem řekli, že tomu dáme nějakou finální podobu a půjdeme „očíhnout terén­.“ Místem, které Vašek vybral, byl Jalubský mlýn. On i Andrejka totiž mají tohle místo rádi, často se sem chodí procházet (takže by jí další procházka nemusela přijít divná) a navíc si kousek odtud staví dům.

Teď to ale chtělo vymyslet, kam mě schovat??? Naštěstí nám jako dokonalý úkryt pro tuhle paparazzi akci dobře posloužila sousedčina hromada dřeva a palet. Pak jsme ještě větvičkou označili místo, kam se mají oba postavit, abych je měl z dobrého úhlu, a nezbývalo, než jít na to :) 

                                   Selfíčková komplikace :)

Počasí nám přímo hrálo do karet. Tak dech-beroucí západ slunce se jen tak nevidí. Jenže na druhou stranu se právě díky němu sešlo u mlýna spoustu dalších zaláskovaných dvojic, aby si zatočili vrtulí a udělali pár selfíček.

Musím přiznat, že jsem byl snad víc nervózní, než Vašek. Byli jsme domluvení, že až bude konečně „čisto,“ prozvoním ho a… akce! 

Jenže páry, co si k mlýnu vyšly, nevypadaly, že by se jim chtělo domů. Slunce už bylo skoro za horizontem a mladí pořád ladili selfíčka :) No nic, každý den není posvícení. A tak jsem asi po dvaceti minutách Vaškovi napsal, že pro dnešek to odpískáme, sbalil výbavičku a zklamaně odjel s prázdnou kartou.

                                Den, kdy mu konečně řekla ano

Na den D jsem ale nemusel čekat dlouho. Aby to tentokrát už vážně klaplo, skoro jsem se modlil. S Vaškem jsme se domluvili, že Andrejku vyzvedne v práci a zajedou „něco řešit na stavbu.“ Já už ale netrpělivě čekal v úkrytu, rozhlížel se kolem a naštěstí pořád nikde nikdo. Blížilo se jen jediné auto – oni!!! Teď už to musí vyjít! 

Zaparkovali a já věděl, že jde do tuhého. Klečel jsem za hromadou dřeva, prstem tlačil na spoušť tak, až mi málem zfialověl… :D A co se dělo dál? Na to už se podívejte sami! 

P.S. Asi tak deset minut poté, co Andrejka řekla ANO, mi přišla na Messenger zpráva, jestli prý nemám volný termín 28. 4. 2018? Tak jsem se na oko divil, ale ve skutečnosti jsem u něj jen smazal otazník a už teď se na tohle datum strašně moc těším. Bude mi ctí, děcka!